Rozhovor o drogách

Pá, 11/10/2019

Ondřej G. vystřídal už nejrůznější zaměstnání a v současné době dělá ochranku v supermarketu.

I když to pro něj není vždy jednoduché – ne všem se líbí, že Rom kontroluje, jestli nekradou. Je toto jeho lepší životní období. Má práci, přítelkyni, pokoj na ubytovně a spoustu přání a plánů do budoucna. S přítelkyní vychovávají čtyři děti a Ondřej dělá vše proto, aby měli lepší dětství, než měl sám.

Své dětství prožil na Slovensku ve velmi chudých podmínkách. Pak se podařilo jeho rodičům získat byt v paneláku. Počáteční radost z nového bytu, ale poměrně rychle přešla. Jeho rodina se stala terčem diskriminace a narážek, že Romové jsou zvýhodňováni, protože dostali byt v paneláku. Tehdy začal Ondřej trávit víc času s dětmi na ulici. Na školu moc v dobrém nevzpomíná. Jak sám říká, nebyl nejhodnější kluk a učitelé ho neměli dvakrát v lásce.  Vystudoval základní školu, ale dál se mu pokračovat nechtělo. V 15 letech začal experimentovat s návykovými látkami.

 

Slovy Sylvy K., sociální pracovnice IQ Roma servisu: „Ondřej je jeden z těch klientů, kteří se nikdy nevzdávají. Vždy když se dostane na dno, dokáže se zase zvednout.“

 

Proč jste se rozhodl sdílet svůj životní příběh?

Proč? Aby si někteří Romové uvědomili, co je to život. Aby nastala v jejich životě změna.

Jak jste se k drogám dostal? Co zapříčinilo, že jste je začal brát?

Špatná partie, kamarádi hlavně. Začalo to trávou a pak nám to nestačilo. Chtěli jsme zkusit něco silnějšího. Zkusili jsme pervitin a jiné drogy, ale hlavně ten pervitin. Došlo to až do situace, kdy jsem okrádal vlastní rodiče. Teď mě to mrzí, ale tehdy to bral člověk jinak.

Věděli vaši rodiče, že jste drogově závislý? Jak to řešili?

Věděli to. Měl jsem hodně průserů. Často jsem byl na policii kvůli krádežím. Snažili se mi pomoct mě z toho dostat. Můj táta byl Maďar a moje matka Slovenka. Maďaři, to jsou trochu přísnější lidé. A tak jsme měl od táty vždy školení, že mám být hodný a pracovitý kluk. V tom měl pravdu. Ale já ho v té době nevnímal.

Jak jste se zbavil závislosti na drogách?

Kdo nikdy nebral, ten neví, ale z té drogové závislosti se musíte úplně „vykrizovat“. To znamená úplně přestat brát a mít u sebe někoho blízkého, kdo vás v tom podpoří. Já jsem to měl tak, že mě z toho dostal můj táta. Jednoho dne mě zamknul v pokoji a nechal mě čtrnáct dní bez drog. Mohl jsem jenom na toaletu, najíst se a vyspat se. Těch čtrnáct dní pro mě bylo nejhorší. Máte chuť si drogu zase dát, chvílemi vám je vedro, chvílemi zima. V těle máte hrozný bordel. Šli jsme i k psychiatrovi. Dostal jsem utlumující prášky, abych dál bez toho fetu vydržel. Rodiče se mi věnovali a řešili to se mnou. Tehdy jsem si uvědomil, že má minulost byla jak z hororu a že už nechci být drogově závislý. Přestal jsem se vídat s partou svých závislých přátel a začal chodit na brigády. Uvědomil jsem si, že chci normální život, chodit do práce, mít přítelkyni a rodinu.

 

Co podle vás je příčinou, že spousta mladých lidí začne brát drogy?

Myslím, že je to výchovou. Že spousta rodičů nechává své děti dlouho na ulici, ve špatném prostředí. Nezajímá je, kde děti jsou, s kým se přátelí. Nemluví s nimi. Často vídám malé děti klidně ve věku 9 let venku na ulici s partou kamarádů ve dvě hodiny v noci. Tam to celé začíná.

Pak kolem sebe vidím mladé lidi ve věku 15 let, kteří berou drogy. Když je vidím, vidím sebe. Je mi jich líto. Oni si neuvědomují, jak se ničí, že s těmi drogami nic nevyhrají.  Chtějí pochopit sami sebe, ale takto sami sebe nepochopí. Já měl to štěstí, že jsem sám sebe pochopil, sám se sebou jsem se smířil a uvědomil si, že už nechci brát.

Mám spoustu přátel narkomanů. Snažím se s nimi o tom mluvit, říct jim svůj příběh, aby pochopili, že to nemá smysl. Ale oni to nevnímají. Těm, se kterými jsem vyrůstal, je teď už čtyřicet, těm už nikdo nepomůže. Oni bez toho už nedokážou žít, ani o tom normálně přemýšlet. Pomoct se dá těm mladým, kteří s tím začali jako já v těch 15 a teď jim je třeba 19 let.

 

 Jak jste si hledal práci?

Práce se mi hledala těžko, většinou jsem chodil na brigády. Když jsme se s mojí první ženou rozvedli, skončil jsem na ulici. Byl jsem tam rok a půl, ale hlavní pro mě bylo, že jsem nebral. Často jsem navštěvoval Armádu spásy a jednoho dne mě napadlo, že bych se mohl jít zeptat na práci do Alberta. Byl to asi osud nebo velké štěstí. Protože, když jsem tam šel, vypadal jsem hrozně. Byl jsem neoholený, špinavý, rozcuchaný, ale ten pan manažer mě do práce vzal. Začal jsem pracovat na pobočce v Třebíči a tehdy se to všechno změnilo. Ten pán mi změnil život. 

Dnes už to bude 10 let, co pracuji, dělal jsem Albertě, v Penny nebo poslíčka v hotelu Voroněž. V současné době dělám ochranku v obchodě a mám z toho radost. Pracuji, mám peníze a pomůžu.

Je to dobrá práce.

 

Jak se k vám společnost chová? Jak vás berou v práci?

Když jsem poprvé nastoupil, bylo to fajn. Nikdo na mě neměl narážky, že jsem Romák. Ale v Bille po roce pauzy, kvůli zdravotním problémům, jsem jim tam už neseděl. Hlavně našemu vedení, dávali mě úkoly, které jsem nemohl zvládnout. Když jsem pak přišel o pauze mezi kolegy, odešli, jako bych byl něčím nakažený. Tak by to nemělo být. Byli jsme tým, tak se spolu můžeme normálně bavit. Všichni takoví nebyli, s některými jsem se pořád normálně bavil. S většinou lidí je to ale těžké, při prvních problémech, které se ve vašem životě objeví, vám přestanou věřit. 

 

Co byste chtěl na závěr ostatním vzkázat?

Není toho moc, ale chtěl bych všem, co to budou číst vzkázat: Ať si toho života váží, každý den to slunce svítí a my žijeme jen jednou.

 

 

Lokalita: 
Facebook Twitter Youtube More...